Děti s Downovým syndromem a znakování - část 1

Zlepšení komunikačních dovedností u dětí s Downovým syndromem: Časné užití manuálně provedených znaků
Kaisa Mauninen, PhD.
Augmentative and Alternative Communication: European Perspectives
Stephen von Tetzchner and Mogens Hygum Jensen
D
Volně přeložila a sestavila MUDr.Helena Codrová
Originální článek je k dispozici na: http://www.altonweb.com/cs/downsyndrome/index.htm?page=launonen.html

Časná intervence u intelektuálně opožděných kojenců a dětí je rychle se rozvíjející oblastí a oblastí nových metod po celém světě. Časná intervence může být definována jako „systematická strategie zacílená na optimální vývoj kojenců a batolat se speciálními potřebami a zlepšení funkce v rodině a u opatrovníků“ (Mitchell a Brown, 1991, p.xii). Tyto preventivní strategie mohou být rozděleny na primární a sekundární. Primární prevenční program zahrnuje metody zabraňující rozvoji podmínek, které způsobují znevýhodnění dítěte. Sekundární prevence zahrnuje časnou identifikaci podmínek, které pravděpodobně povedou k vážnému riziku ve vývoji dítěte, a jejím úkolem je zajistit, aby případná nevýhoda, která z těchto faktorů vyplývá, byla redukována na minimum (Mitchell a Brown, 1991).
Lidé s Downovým syndromem mají výrazné problémy ve vývoji řeči, nicméně tento fakt nelze ospravedlnit nízkou inteligencí (Cardoso-Maetins, Mervis a Mervis, 1985; Mundy, Kasari, Sigman a Ruskin, 1995; Smith a vonTetzchner, 1986).
Ve vývoji řeči jsou tyto děti daleko za dětmi na stejné mentální úrovni, normálně se vyvíjejícími dětmi i mentálně postiženými dětmi. Navíc celkové opoždění rozvoje řeči se u těchto dětí zdá výraznější. Důvody nejsou přesně známy, navíc zde hraje roli individuální variabilita vývoje těchto dětí.
Předchozí studie předpokládaly, že nárůst preverbálních dovedností poskytne důležitou potřebu řeči u obou skupin dětí, normálních i dětí s Downovým syndromem (Bates, Camaioni a Volterra, 1975; Goldin-Meadow a Morford, 1990; Mundy a spol., 1995).
Mnoho vědců se shodlo na tom, že u dětí s Downovým syndromem existuje určitá odchylka již v časné preverbální fázi vývoje (e.g. Mundy a spol., 1995; Smith a von Thatzchner, 1986). Zdají se být více pasivní a nevykazují tolik iniciativy ve své touze po komunikaci (Cardoso-Martins a Mervis, 1985; Fischer, 1987; Levy-Schiff, 1986). Rodiče těchto dětí jsou více direktivní ve svém působení (Cardoso-Martins a Mervis, 1985; Fischer, 1987; Levy-Shiff, 1986) a dokonce v některých případech až „slepí“ ke komunikačním, snahám svých dětí (Smith a Hagen, 1984).
Někteří vědci referují o odlišnostech v procesu naslouchání u dětí s Downovým syndromem (Marcell a Weeks, 1988; Peuschel, Gallagher, Zarter a Pezzullo, 1987; Varnhagen, Das a Varnhagen 1987). Ve studii uvedené Marcellem a Weeksem (1988), osoby poslouchaly nebo pozorovaly různě dlouhé sekvence cifer a jejich úkolem bylo je následně zopakovat buď ústně nebo opisem. Výsledky ukázaly, že normálně se vyvíjející jedinci i osoby s intelektuálním postižením typicky vykazují lepší sluchovou paměťnež osoby s Downovým syndromem. Tyto děti si vedly lépe v testech s úkoly podmíněnými vizuálně-vokálně a vizuálně-motoricky než sluchovo-vokálně a sluchovo-motoricky.
Nicméně jedinci s Downovým syndromem dokáží zpravidla využít svých jiných dovedností, jako mimiku, gesta, situace a – pokud mohou – znaky (Bray a Woolnough, 1988). Některé studie předpokládají, že pro tyto děti je snadnější použít ke komunikaci znaky než mluvenou řeč, zejména v časných stadiích vývoje jazyka/řeči (e.g. Abrahamsen, Lamb, Brown-Williams a McCarthy, 1991; Johansson, 1987; Lakton a Savino, 1990; Le Prevost, 1983).
Pokud je primární příčinou těžkostí verbální komunikace a má svůj původ v časné preverbální komunikaci, přičemž děti selhávají v brzkých interakcích, časná intervence by se měla soustředit na výuku rodičů a podporovat je v tvorbě a vývoji interakcí. Pokud je důvodem sluchová vada dítěte, pak by se měli soustředit na metody, ze kterých dítě nejvíce profituje, což je vizuálně-motoricky orientovaná komunikace.